Zpět do časů před Vánoci

Vím, že už to za chvíli budou dva měsíce od Vánoc, ale i přesto považuju za nutné, vrátit se ve svých vyprávěních o erasmáckém vzrušení právě do doby těsně před mým odletem na vánoční prázdniny.
Dvanáctého prosince, měsíc po odletu pražské výpravy, dorazila do Říma výprava Britsko-česká. Tedy konkrétně mí umělečtí příbuzní Magda s Anthonem. Dva dny na to se k nim přidala Eliška a započala legendární římská epopej. Ponejprve bylo zcela nutné řádně a do zásoby se najíst, vyrazili jsme tudíž na aperitivo do oblíbeného podniku Momart.
Poprvé jsem se o tomhle podniku dozvěděla úplnou náhodou. Vyrazily jsme s Ninou na poslední otevřenou párty v Cuccagni před tím, než se to na zimní měsíce zavřelo a Erasmáci byli přesunutí do Bulldoga, kde je každé úterý možno zpívat karaoke. Naposled v Cuccagni, chtěly jsme si to užít, protože je celkem jisté, že znovu se tenhle bar otevře, až my tu nebudeme. Jaká škoda, bylo to tam rozkošné, byť s jedním záchodem na všechny ty stovky návštěvníků. Potkala jsem tam několik spolužáků z kurzu italštiny. Hned jsme se domluvili, že bychom mohli zajít zítra na večeři. Měla jsem z toho trochu strach, protože přece jen představy o útratě se asi dost liší. Francouzi se zrovna dvakrát nezdráhají. Ale dopadlo to víc než výborně. Dalšího večera jsme vyrazili do již zmíněného Momartru. S velkou bandou Francouzů, nutno podotknout, že milých a sdílných a povětšinou mluvicích anglicky. Zaplatily jsme 10€, objednali si drink a pak si šli dovnitř pro jídlo. Tolik jídla jsem v životě na jedné hromadě neviděla, snad jen na Mýšině a Xandově svatbě. A mohli jsme toho sníst, co se do nás vešlo a kolikrát jsme chtěli! Neskutečné! Najedli jsme se do zásoby, jsme přece studenti....
A tedy vrátíme-li se ve vyprávění zpátky k multilingvní návštěvě, vrátíme se znovu i do tohoto podniku. Byly jsme s Marťasem na takové úrovni, že jsme byly schopné objednat si stůl pro pět lidí, venku, u topení, na aperitivo a to prosím všechno v italštině. Najedli jsme se k prasknutí, Anthon běhal tam a zpátky a pokaždé prohlašoval, že další taliř už si nedá... než přišel někdo s margarithou a nebo podobnou lahůdkou, kterou tam prostě nešlo nechat! Těstoviny s ústřicemi, kus kus a rizoto pro Elu, pět druhů pizzy a spousta salátů, dezertů, ovoce a toffu... jak tak o tom teď píšu, nemůžu říct, že by se mi nesbíhaly sliny minimálně na ty plátky ananasu a hroznové víno!

Anthonův posh výraz 

Momart 

Myslím opravdu široký výběr jídla. 

Naše ženská sestava - Marťas, Ella, Anče, Magda

Samozřejmě, že tímto obžerstvím nebyl večeru konec. V tašce nám pořád strašily dvě lahve vína a několik lahví piva, bylo potřeba provést Eliščinu první procházku centrem. Řádně ovínění jsme vyrazili metrem ke kolosálnímu Colosseu. Abych řekla pravdu, Eliščin údiv nad touto monumentální stavbou mě vyvedl z míry. Poněkud už jsem si zvykla, že pokaždé, když se koná něco v centru, cesta kolem Colossea anebo alespoň kolem něj je nevyhnutelná. Zvykla jsem si na tu nasvícenou kamennou historičnost a nijak mě nepřekvapovalo, že se u ní stále znovu objevuju. Nicméně Ella překvapená byla. A byla překvapená i z Fora Romana, monumentu Vittora Emanuella a Fontany di Trevi. Jak vidno, římské centrum jde obejít za jeden večer.

Vloguje každej, musím to oživit...

Echt. Po dlouhé době se hlásím a stále ještě z Říma. Jen pár slov k současnému bytí, nechtěla jsem být moc ukecaná. Spolubydlení s Bulharkou je těžší než jsem si dokázala kdy představit, zlatá Zuza, to jako jo. Aspoň jsme byly zvyklé vstávat ve stejnou dobu a chodit spát ve stejnou dobu. Ne, že jedna chodí spát v deset, zatímco druhá do tří sedí za kompem a je pak ráno násilně buzená před osmou, protože ta první už nemůže dospat. Život je peklo.

A tedy o čem dnes? O obsesi, o letence, o Žirafě a o jaru. Zdravím Vás do sněhu a těším se za Vámi!

Expedice se loučí

DEN ŠESTÝ (POSLEDNÍ) - Každý po svém (středa 14.11.2012)

Kocovina. To je jediné slovo, kterým se dá popsat ono poslední ráno, kdy se v mém pokoji probudilo sedm lidí. Už od božího rána bylo jasné, že dneska teda v jedné velké grupě nepůjdeme. Zkrátka a jednoduše proto, že Kl, Mates a Martin chtěli z Říma vyždímat, co se dalo, a vydali se na poslední zběsilý běh městem, jeho kostely a troskami. Zbylé čtyři trosky Angie, Ivo, Fru a já se žádným během nevzrušovaly a byly rády, že jsou. Pěkně kolem desáté jsme si vstali, provedli potřebné úkony k tomu, abychom mohli fungovat aspoň trochu jako lidé a vyrazili na již tradiční snídani na Piazza Bologna. Byla trochu smutná, protože byla poslední, ale stála za to. Losos, olivy, řecký jogurt, med, pesto, housky, mozzarelly a Ivovy prasečí vnitřnosti. A aby to líp klouzalo do krku, tak samozřejmě mlíko. Do teď se divím, že jsme tady z toho stravování všichni nepochcípali. Seděli jsme v kašně, věnovali se obžerství a Ivo prohlásil onu památnou větu, že "Itálie je země mlékem a strdím oplývající. A strdí je v tomto kontextu pesto."
Samozřejmě bylo nutné dát si poslední nálož italské zmrzliny, takže jsme se hezky přiblížili ke Koloseu našemu oblíbenému, které už nás trochu přestávalo bavit. Přece jen koukat na něj každý den, to člověka omrzí. Odtud jsme se vydali naší oblíbenou trasou na Piazza Venezia a pak směle pod schody na onu prej nejlepší zmrzku. Pojedli jsme jsme při sledování příprav na demonstraci. Demonstruje se tady každou chvilku, ale člověk to ne vždycky může vidět takhle z první řady. Ovšem včas jsme utekli a zavrtali se někde do uliček u Pantheonu. Tam jsme našli tu nejlepší kafetérii v Římě. Hned u Pantheonu kafe jen za 80 centů a nejlepší, jaké jsme v celém Římě měli. A pak ta božská ledová tříšť, která byla z naprosto nefalšovaného kafe a domácí šlehačky. Váleli jsme se u kašny, cpali jsme se tou lahodou a pomlouvali lidi. Asi hodinu. Nic jiného se nám nechtělo, mysleli jsme na naši druhou půlku a kam asi zrovna běží. Bylo nám skvěle.
Jenomže pak se čas nachýlil. Poslední cesta italskými uličkami, poslední pohled na Fontanu di Trevi, poslední cesta načerno busem... Potkali jsme se s běžci před vchodem do bytu. Balení proběhlo tak rychle, že jsem se ani nestačila vzpamatovat, držela jsem v ruce knížku od Matese a oni všichni byli pryč. Člověk nikdy neví, jak moc zacpané budou cesty a tak bylo potřeba vyrazit na letiště s dostatečným předstihem. Naštěstí se nám podařilo být tam s rezervou. Hezky jsem se se všema postupně rozloučila, počkala jsem až projdou rentgeny, protože co kdyby Matesovi tu šupleru nepovolili, že, a pak už jen mávala a mávala, až všichni zmizeli za samootevíracíma dveřma.
A pak se mi strašně ulevilo. Postel sama pro sebe, žádná organizace, žádné nervy, co a kde budeme jíst, kam se půjde, jak to zařídím. Posbírala jsem těch pět prázdných sklenic od pesta, rozšlapané kelímky, posmrkané kapesníky... Pak jsem objala všechny medvědy, šla si lehnout a už mi zase bylo smutno. Jako na horské dráze.

Expedice v cizím státě

DEN PÁTÝ - Musei Vaticani (úterý 13.11.2012)

Vynechala jsem italštinu, protože znemožnit se před celou třídou dva dny po sobě by bylo moc i na takového trapasníka, jako jsem já. Stačil ten včerejší popis receptu na svíčkovou, kterou jsem nikdy nedělala. Španěl vypadal, že se mu z toho jídla zvedne kufr. Ovšem tedy že by se dalo něco lepšího říct o tom jeho, to teda moc nevím. Každopádně zpět do dnešního dne. Měli jsme ho pro sebe úplně celý a předně jsme po předchozím zevlení byli relativně odpočinuti.
Vypravili jsme se z domu na naše poměry velmi rychle a poměrně časně. Dokvapili jsme do Tuodiho, kde už se na nás snad i těšili a naučili se slovo "bag". Je to nádhera tady ta multilingvnost. Nakoupili jsme klasické pečivo, mlíko, sušenky, koláčky a nasáčkovali se do metra, kde jsme pak tlačili loupáky vlajíc na tyčích. Po výstupu v příslušné stanici jsem jako správný horský vůdce vedla výpravu, kam jsem si tak myslela, že bychom měli jít. A bylo to kapku špatně, tady se dá blbě předstírat, že to je plán, když se musíte vracet stejnou cestou, že. Bylo nutné přiznat porážku. A po tady tomto nepříjemném zavání jsem ale již bez obav vyrazili jistým směrem, nebylo možné se zmýlit. A taky že jsme k hlavnímu vchodu bezpečně došli.
Jak již naznačuje titulek a jak všichni víme, jednalo se o vstup do jiného státu. Občanky ani pasy jsme tedy k našemu zklamání vytahovat nemuseli, zato jsme se museli prohnat rentgenem, takže žádné zbraně, nože, žiletky, zkrátka ošetření jak blázen. Kluci museli všechny své batohy a plecháčky ponechat hezky v šatně. A pak už jsme se plni nadšení hnali k nákupu lístků. Studentský za 8 eur nám přišel jako dobrý. Do té chvíle, než na Iva ruplo, že jeho ISIC teda jaksi úplně nefunguje. Nebyla jsem u toho, protože jsem se separovala na jinou pokladnu, že ano, takže ani vlastně nevím, jestli toho ISICa vůbec má. Zkrátka mistr Stružinský, vrchol egoismu, nakoupil si lísteček za patnáct éčeček. A tedy buďme upřímní, těžko říct, jestli to za těch 15 stojí. Především tedy pro lidi, kteří zrovna dvakrát nejsou znalci umění, že. To nechť si ovšem posoudí každý sám.
V jednu se chystali zavřít nám Sixtinskou kapli, takže naše první kroky směřovaly tam. Chopili jsme se plánků a běželi seč nám nohy stačily, abychom to stihli. Teda jako já vím, že to celé maloval vleže a že jsou to teda významná díla.. ale jako je ta kaple pěkně prťavá! Samozřejmě se tam nesmí fotit, takže Martinovi se podařila jedna napůl zakrytá fotka a Angie dvě napůl zakryté fotky stropu. Holedbám se tím před všema babičkama, už se ani nepohoršujou, jsem definitivně nejhorší vnučka, protože jsem dva měsíce neposlala pohled, divím se, že se vůbec na ty fotky se mnou koukaly a poslouchaly mě.
Obohaceni o spatření grandiózní, byť teda menší než by jeden čekal, kaple jsme se rozešli obdivovat další krásy vatikánských muzeí. Je tedy pravdou, že množství exponátů je nepřeberné. Ovšem co se týče popisek, ty by člověk naopak spočítal na prstech jedné ruky. Takže ať už jsme zírali na cokoli, mohli jsme si jen představovat, co daný výjev symbolizuje a proč má ta která socha hubu jako kapsu. Gobelínům se ovšem dalo porozumět celkem obstojně a při každém z nich nám tedy s Angie běhal mráz po zádech. Vraždění neviňátek bylo obzvláště radostné. Ta preciznost s jakou bylo vypodobněno, říkám si, že kdyby ty kobelíny byly jen trochu zašlejší, bylo by to možná lepší.
V polovině naší tůry jsme si dali kafe a croissanty za božské ceny, pak shlédli další nepřeberné množství soch a sousoší, výstav etrusských kultur, mumií, obrazů... Zírali jsme na stropy, dokud nás nezačali kolem čtvrté mezi posledními návštěvníky vyhazovat. Prošli jsme několika nekonečnými obchůdky pro turisty, vyfotili se u neuvěřitelného transparentu s kancléřem Palpatinem a nakonec se pustili dolů po schodech, které se jevili, že je prostě nemůžeme přežít. Nekonečné točité schodiště, při jehož scházení jsme se modlili, aby naše utrpení bylo co nejdříve ukončeno a na jehož konci jsme vyčerpáním padali na zem.
Abychom kulturních vatikánských zážitků neměli málo, vyrazili jsme si takhle navečer ještě hezky do baziliky sv. Petra, ať už to teda máme sakumprásk. Opět následoval rentgen, ale pozor! Před vstupem do baziliky stál černoch a kontroloval, jak je kdo oblečený. Nutno přiznat, že moje růžové kraťásky asi úplně nejvhodnějším outfitem nebyly, byť teda mým nohám ten strážník mohl odolat jen se silným zapřením (určitě). A tak tedy zahalena do krásného šátku, který buď jak buď ve formě sukně prostě vypadal jako koberec, vyrazila jsem si s kamarády do té pompéznosti. A pompézní to teda jaksepatří bylo, to zas jako jo. Dokonce jsme se dostali i na mši a Angie si dokonce šla pro hostii! Zážitek jak blázen, no ne? Bylo to velkolepé.
Plány na večer byly jasné, poslední večer, je potřeba se podle toho zařídit. Naprali jsme se gyrosu za 3,50 a nakoupily slavných 6 litrů vína v místním supermarketu. Nutno poznamenat, že nikterak lahodné toto víno tedy nebylo, ale co člověk nadělá?! V deset večer jsme nasedli na metro a dorazili k nočnímu Koloseu. Všechny jsou donutila postivě prolézt dírou v plotě do onoho parku. Vypadali nejdřív nesměle, pak teda jako, že na žádné prolézání plotů teda nejsou, pak jsme tamtudy dostali Fru a chlapi rozhodli, že se nedají zahanbit. Počáteční panika z toho, že děláme něco zakázaného se po chvíli uklidnila. Nikdy jsem nebyla tak nervózní, jako tady s těma lidma. V Římě nikdy nikomu žádné nebezpečí nehrozí, všechno se dá okecat, oni na žádné extrazásahy nejsou, ale dobře. Chceme mít nervy, mějme nervy. Po pár kelímcích lahodného moku se to zlepšilo, nervíky se uklidnili a tak určitě jsme si zahráli kontakt. Naše nová oblíbená nejvíc hra. Odsud si pamatuju snad jen "zr" a k tomu nápověda "Tlampa". A vzhledem k tomu, že tu nápovědu dal Ivo, bylo to hned jasné. Trochu mě překvapuje, že jsem byla jediná, kdo na to reagoval, zároveň mě těší, že ostatní to, že Ivo má na mysli "zrůdu", vůbec nepochopili. Rána přišla po několika hodinách slastného hodobóžování s výhledem na noční Koloseum. Potloukám se tak parkem, hledám, kam bych si zašla na záchod, pominu to, že sotva jsem to místo našla, pohnul se vedle mě na lavičce bezdomovec a já to místo už málem nepotřebovala... Potloukám se tak parkem a najdu otevřenou bránu do parku. Potloukám se dál a potkám Matese, který mě pěkně poinformoval, že nahoře není ani žádný plot. Na jednu stranu mě to zklamalo, na tu druhou představa šesti opilých lidí zaseklých v plotě mě natolik vyděsila, že jsem radši souhlasila s tím, že se o tu novinku s ostatními podělíme. Následovala chvilka blbnutí na dětském hřišti a pak už čekání na noční bus. Dokud nás s Angie nenapadlo vydat se na noční procházku Římem.
Co se na té procházce dělo, zůstane asi navždy zahaleno v mlze nevědomosti. Jisté je jen to, že jsme domů došly v šest ráno a to je slušný!

Expedice už nemůže

Píši s dvouměsíčním zpožděním. Klasický úděl erasmáckých blogů. Ze začátku prostě není co dělat, není kam se vrtnout, neví se kudy kam a tak se sedí a jen se píše o všem, co se stalo. Postupem času se všechno, co se děje, začne naplno žít a už nějak není prostor (a věřte, že mnohdy ani chuť) se k tomu vracet, natož o tom psát. Ale dohnat se to musí. Takže tady pokračuju s vyprávěním o Pražácích v Římě. Zbývají mi ještě tři dny, pak povídání o další velkolepé návštěvě, pár vět o současném stavu věcí a taky o tom, že už mě zase vyhazují ze školy a že tentokrát se tam asi nebudu držet zuby nehty. Ale nepředbíhejme, takže...

DEN ČTVRTÝ – Odpočíváme (12.11.2012)

Šátrám v diáři a zjišťuju, že to bylo pondělí. Bylo to pondělí, tudíž bylo nezbytně nutné vyrazit na italštinu. Všechny pražské koťátka jsem po párty předchozí večer nechala hezky spát, no přece jich neodvalím s sebou všech šest na taliánštinu, ne? Kór když Španěl. A ještě že tak, protože ta italština byla hrozná. Jak to celé se Španělem dopadlo jsem říkala v posledním vlogu, takže připomínat tady tento epický fail snad není ani nutné. No a tak zcela zničená a demotivovaná k jakémukoli dalšímu životu jsem seděla v kašně na Piazza Bologna kolem jedenácté hodiny a čekala, až započne naše obžerství, jako každé ráno. Ani tentokrát jsme nezklamali, množství žrádla už začínalo překračovat meze. Olivy, pesto, mozzarellky, housky, mufiny a tak dále. Samozřejmě mlíko!

Denní plán byl předem dán, jede se do Vatikánu, kde jsme dlouho nebyli, abychom tam prošmejdili muzea a odrovnali se už úplně. Ovšem začaly se objevovat podivné názory, že je na to již pozdě, že jsme unavení, že to v tomto stavu nemá smyslu a že je hlavně venku hezky, tak proč lozit do muzea. No začala se nám zcela hroutit morálka. A co jako představujeme, že budeme dělat? Návrhy jsou různé. Zajet k moři, flákat se Římem, žrát zmrzlinu, přece jen jít do Vatikánu. Vatikán to rpohrál. Moře taky, protože co tam, zas tak na koupání už to počasí teda nebylo, že. Přece jen listopad není úplně letní měsíc. Nakonec to vyhrála Villa Borghese. Nikdy předtím jsem tam nebyla, takže jako průvod jsem mohla stát leda tak za prd, ale stejně se šlo. Respektive spíše jelo. Autobusem. Opět načerno, pochopitelně.

Sotva nás autobus vyblil, pocítili jsme nenadálý nával únavy. Nikomu se nechtělo přemýšlet kudy kam a tak se prostě šlo někam. Kolem nějakého z mnoha římských monumentů, které už těžko někoho vzruší, až k altánku, kde se sama Fru stala římskou antickou sochou zahalenou šátkem a svírající balíček papírových kapesníků. Bezcílné bloumání, sem tam někdo řekl slovo, ale vysílilo ho tak že z toho zapomněl celou původní myšlenku. Parta sedmi zombic, které oživily pouze momenty, kdy Mates objevil špunty ve fontánách a začal je vypouštět. Ovšem nikdy je nevypustil úplně. Jeden nikdy neví, kdy už překračuje nějaká pravidla, nebo kdy je to ještě v italské normě.

Zcela zničeni jsme se doplazili k lavičkám, kde jsme pojedli svačinu a trochu si někteří pospali. A stále se řešilo, co s načatým dnem, kudy kam?

Vybloumali jsme bezcílně ven z parku a vydali se kudy tudy, podivnými ulicemi, podél cest dolů z kopce. Doufali jsme, že se zkrátka někam dostanem. Došli jsme alespoň k tramvajové zastávce. Matesovi se podařilo najít štos starých velmi uměleckých fotografií, takže se naší zábavou na krátký čas stalo zastrkávání těchto otřesných fotek za stěrače aut a skútrů. Rozhodli jsme se, že by bylo dobré ten den zas tak úplně nepromarnit a něco vidět, načež jsem zavelela odchod na metro a výstup ve stanici Circo Massimo. No to jsme si dali. Ivo to nazval největším pískovištěm v Římě. Těžko si představit, že v této, byť celkem rozlehlé, prohlubni kdysi zápasili gladiátoři. Že to je onen slavný Cirkus Maximus nenapovídalo vůbec nic, všude jen volně běhaly feny. Jak by se asi na to tvářili někdejší imperátoři? Takže další fail dne.

Všichni hladoví, tak trochu naštvaní a hlavně strašně ale strašně unavení a utrmácení jsme si teda obešli tuhle „arénu“ a rozhodli se, že když jsou od nás Ústa pravdy takový kousek, vidět je musíme a strčit do nich ruku taky. Stihli jsme do fronty dorazit malou chvilku před zájezdem Japonců, díky bohu. Přijelo jich asi šest velkých černých aut, spořádaně vyskákali, zařadili se, chystali foťáky a vyčkávali. To je panečku organizovaný zájezd! Když už jsme ve frontě postoupili natolik, že ti vyšší z nás mohli spatřit ten kamenný obličej, zahlásil Mates, že na to teda může hodit bobek a zmizel do kaple. Prudká organizace u Úst mě vysloveně překvapila. Italové, kteří netvoří fronty a nedodržují žádná pravidla, nás tady hlídali, aby si každý tedy laskavě vyfotil jednu fotku a pak hned zmizel. Zamotali jsme jim hlavu s tím, že Martin nás fotil pět a pak se ještě nechal vyfotit od Kl. Zmatek prostě jak blázen, organizace selhává.... Nutno podotknout, že nikomu ruka ukousnuta nebyla, tak trochu si myslím, že to je jenom pověra. Ne teda, že bych někoho podezírala, to zas ne, ale stejně. Připadá mi to teď takové méně důvěryhodné.

Po tomto krátkém poveselení se s kamenným obličejem jsme potěšeni vstoupili do kaple. Konečně jsme si s Fru koupily pořádnou normální svíčku, žádné ty elektrické zrůdnosti, které se ani nerozsvítí. Hezky pěkně jsme si zapálily staré dobré knoty a zařadily naše svíčky mezi ty, které už za někoho hořely. A bylo nám dobře. Než nás odchytil potutelný kněz a začal nám nabízet, že za euro uvidíme hrobku. Paráda! Hned jsme všichni vyhrabali euro a těšili jsme se na lebky, kostry, hrůzy. Místo toho jsme vlezli do prapodivného sklepa, kde to smrdělo jako ponožky mého strýce a nebylo tam vůbec ale vůbec nic, než jakési oschlé kvítí a nákres půdorysu původní stavby. Za euro jen to nejlepší!

Po tomto otřesném zážitku jsme opět všichni upadli do letargie a začali zoufale toužit po jídle. Kudy kam v centru jsme jako vždy neměli ani ponětí. Bedekr zásadně hlásí jen podniky předražené, jak je dobře známo. Vydali jsme se tedy po plebejské ulici s tím, že něco najdeme zkrátka cestou k Pantheonu, že tam by něco být mohlo. A taky že jo. Zapadli jsme do jakési restaurace, nic moc extra, zároveň ale žádná tragédie. Naporoučeli jsme si koly a pizzové meníčka, Angie se rozjela s Capricciosou, Fru s těstovinami, já tlačila své oblíbené Spaghetti alla Carbonara a vlastně jsme byli všichni spokojení.

Při relaxu zpátky na Piazza Venezia před dortovým monumentem se v Angiině hlavě zrodil ďábelský nápad: vyrazit s vínem na Španělské schody. Já se nadchla okamžitě, protože jak jde o víno a španěláky, neznám bratra. Martin se přidal, leč zbytek bandy vyjádřil, že na noční Řím je poněkud znaven. Vydali se tedy na zmrzlinu a my tři hrdinové jsme se jali shánět víno a otvírák. Pořídili jsme dvě lahve s cedulí v akci. Moc nechápeme, jak moc akční byly, tuším, že jedna lahev stála asi 4 eura. Nechali jsme si je otevřít v baru od usměvavého barmana, kterému jsme nezapomněli sdělit, že je nejlepší. A pak už jsme jen seděli, tlachali, pili a smáli a především odháněli dotěrné Indy s růžemi a fantastickými svítícími věcmi. Na závěr jsme naházely korkové špunty do otevřených oken hotelů, nafotili pár póziček v modře ozářeném tunelu a dorazili domů prvním nočním busem.

Když v Římě prší

Mít upřímný zájem je jedna věc. Řekla bych, že věc chvályhodná. Zatáhnout školu, to je méně chvályhodné. Ovšem člověk musí mít na paměti své zdraví především, no ne? A s jezerem v botách prosedět čtyři hodiny ve škole, která člověku nerozšíří obzory ani o píď, protože co je push-up dávno ví, čekat na to, dokud nějaký šílený učitel neumlátí králíka... to ne, to bych mohla dostat zápal plic. A není ze všeho nejhezčí myslet na své kamarády a natočit pro ně pozdrav? Takže žádné soudy.

Vlog z deštivého dne

Expedice není z cukru

Perché Angie ha chiesto di continuare la storia e perché avrei dovuto studiare l'italiano ... Ho deciso di scrivere un altro giorno dei nostri eventi romani!

DEN TŘETÍ – KTERAK JSME ZMOKLI (neděle 11.11.2012)

S velkými plány na návštěvu Porta Portese jsme se jali vstávat v neděli velmi brzo. Kliny černočerné myšlenky, že celý den bude pršet a bude hnusně a co jako počnem, když nám pořád platí ten lístek na Foro Romano, jsme s pohledem z okna (tak si dovoluji říkat svému světlíku) hodili za hlavu. Někteří natolik, že si ani nevzali bundu. Šak nač, že? Dyť máme léto, ejchuchu!

Vyrazili jsme kolem deváté, pokud mě paměť neklame, což je velmi pozdě, neboť trh v tuhle dobu praská ve švech a člověku nezbývá než se zařadit do proudu lidí a nechat se unášet bez valné šance, že sežene to, pro co přišel, nebo že si vůbec bude moci něco prohlédnout. Sotva nás autobus vyblil na zástavce, zvedl se ten mě dobře známý tajfunový vítr, který s sebou obvykle přináší velmi intenzivní přívalové deště. A dle Zujiných slov „desátá rozhodla“. Začalo pršet. Nijak zásadně, pár lehkých kapek... v prvních pár minutách. Sotva se déšť trochu osmělil, museli jsme skočit urychleně pod střechu jednoho stánku. Naneštěstí pro kluky to byl stánek s bižuterií. Holky v ráji, nořily jsme ruce do košíků s korálky, jako Amélie nořila ruce do pytli s luštěninami. Trvalo to několik nekonečných minut, než se zase dalo vyjít ven a prohlídnout si creepy králíka a tančící plyšová monstra. Skutečně by mě zajímalo, kdo si může koupit takovou hovadinu a k čemu mu to je? I když jak později zjistíme, někteří jsou schopni koupit si daleko větší hovadiny, přestože ví, že jim to bude k ničemu.... A tak jsme se prodírali davem, který díky dešti nebyl tak děsivý, našly jsme hrabák, kde si Mates výhodně koupil bundu (budu ji nenávidět do konce jejích dní, což patrně, jak znám Matese, bude do konce mých vlastních dní nejmíň...). Za stálého kontrolování, kam běžela Frů a jestli se neztratila někde v davu, jsme se ve výsledku doplazili až do místního baru na jedno epesrádeskapůčo. Proběhla blesková porada, co dál s našimi životy. Plán byl jasný, dostat se před polednem do Vatikánu a spatřit kancléře na vlastní oči. To byla ovšem suchá varianta. S hrůzou jsme zjistili, že mokrou variantu poněkud postrádáme. Po rozhodnutí nevím přesně koho, které znělo „nejsme z cukru“ jsme se vydali na sebevražedný běh tržnicí. V dešti a větru, nepohodě, s útrpnými výrazy prodírali jsme se davem, vráželi do lidí a vykřikovali SKUZA MI! Bylo důležité doběhnout na zastávku, naskočit na tramvaj, přeskočit na autobus (o kterém jsem vůbec nevěděla, jestli tam jede nebo co), ze zastávky se dostat na vatikánské náměstí sv. Petra... to vše v cca půl hodině. Věru nelehký úkol.

První část plánu – dostat se do tramvaje – proběhla úspěšně. Bylo to trochu utrpení a všichni jsme se naučili používat ostré lokty hlava nehlava. A jak si tak s Angie stojíme v zadní části té tramvaje, najednou mi někdo klepe na rameno. A tak se otočím, říkám si, co jsem zase vymastila, a tam stojí Olga (Erasmačka z Prahy) a povídá, že jede taky z tržnice. Je to velice milá dívka, takový ten typ, co hodně studuje, sociální sítě ji nevzrušují a lidi jako já trochu děsí... Ptám se jí, co si jako koupila. A ona se podívala dolů na svoje nohy, zavrtěla tou pravou a povídá: „Tyhle jsem ukradla.“. Takže podle všeho zas až tak spořádaná není. Příště půjdu nakupovat s ní, myslím, že by to mohlo přinést jisté plody a značně obohatit můj šatník. Na Argentině jsem všem ukázala krásnou kočičí ZOO, což nikoho nepotěšilo, vážně, co je s nimi špatně? Možná to bylo tím, že byl déšť, že tam kočky nebyly... kdo ví. Ale kde jinde můžete vidět kočičí ZOO? Ignoranti. Naskočili jsme do autobusu číslo bůhví. Ten pán prostě řekl, skočte tam, tak jsme tam skočili. Abych řekla pravdu, celou cestu jsem netušila, jestli jedem správně, celou cestu jsem netušila, kde vystoupit. Až se mi pak v jeden moment zazdálo, že by to mohlo být to pravé. Bylo lehce po poledni, papež už řečnil, risk je zisk! Zavelela jsem výstup, zmáčkla červené tlačítko a modlila se, aby za rohem byl Vatikán. A byl. Ty zmatené pohledy všech, jak se rozhlížejí, kde stojí papež bych přála vidět všem. A ten výsměch, když jsem jim ukázala to malé okénko kdesi v dáli! A ještě větší výsměch, když jsem Angie s tím papežským miničlovíčkem chtěla vyfotit a on v ten moment zmizel a ona má fotku jen s jeho oknem! Ale zas takový fail to nebyl. Byl to Vatikán! Sice v dešti, ale Vatikán. Jali jsme se posvačit ve velkém naše loupáky nebo žemle s čokoládou nebo co to bylo a samozřejmě mlíko. Fotografové fotili o sto šest a to nejen na své foťáky. Martin by prostě za každé zmáčknutí knoflíku na cizím foťáku měl vybírat euro.

Po dostatečném pokochání se krásami náměstí jsme se vydali cestou k Andělskému hradu. Za stálého poprchání. Jeho návštěvu jsme však zamítli, ani už nevím proč. Možná nám připadalo, že tam velice nic moc není, a nebo to bylo proto, že Frů se prostě nelíbil a tak se šlo dál. No což o to, já si tam můžu zajít kdykoli, že. Nad Andělským mostem začalo do toho poprchání svítit slunce a tak se vytvořila za našimi zády přenádherná duha. Zvedlo nám to všem náladu a Mates si ze samé radosti koupil tu největší kravinu na světě. Vypadá to kouzelně, když jdete kolem týpka, který má malé papírové Tweety a když je postaví na zem, oni začnou tančit na hudbu, která hraje z magiče hned u jeho nohou. Co vypadá! Je to kouzlo! A tak si Matyáš koupil hnedle dva, protože je to prostě výhodná koupě! (Později se ukázalo, že nejsou na žádné magnetky, prostě na nic, že je tam měl na nějakém špagátu a všichni, co si to koupí, jsou zkrátka napáleni. A co je nejhorší, nebylo to ani pěkně vystřihnuté!) A cesta pokračovala úzkými italskými uličkami, mezi domy s okenicemi dokořán a s prádelníma šňůrama nad hlavama... Přešli jsme piazza Navonu za hlubokého obdivování třech pompézních fontán, samozřejmě s peprným komentářem o plochých nohách a krvelačných rybách. Co by na toto pojetí jejich díla řekli sami sochařští autoři, těžko hádat... Neboť Mates, jak vidno, našel zalíbení v podivných nepoužitelných a zbytečných věcech, které prodávají Indové na každém kroku, bylo nemožné ho zadržet, když spatřil, že jedna z těch podivných hraček leží na dně jedné z fontán. Chopil se odhozeného nefunkčního deštníku, udělal z něho jakýsi hák a onu hračku vylovil, takové radosti! Cesta mohla spokojeně pokračovat těmi kouzelnými uličkami. Najednou se před námi zjevil Pantheon a myslím, že co se týče Ivova nadšení, bylo bezmezné. Vážně jsem ho nikdy neslyšela nahlas se projevovat ve smyslu „tohle je tak hustý, že i mě to dostává“. A možná se mi to jen zazdálo. Domnívali jsme se, že se uvnitř schováme před deštěm, ale uprostřed střechy je díra. Samozřejmě není tak velká, to bylo jenom tak. Pokus o vtip... Ale nutno podotknout, že právě díky této díře byla uprostřed Pantheonu na zemi obří louže. Nebyl ovšem příliš čas se zdržovat. A tak si Angie kvapně koupila deštní, který usmlouvala z deseti euro na pouhých pět. To jsou panečku skilly, toto! To aby na ni na tom Foru nepršelo. A kvapilo se. Očekávané ÁÁÁCH na piazza Venezia, když jsme se vynořili zpoza rohu a výprava poprvé uviděla Monumento di Vittorio Emanuelle II., ale bylo potřeba běžet dál. Stejně to v dešti není tak krásné. Na Foro jsme doběhli. Pořád pršelo, ale už nám to bylo jedno. Někteří jsme měli mokro v botách, někteří jsme dokonce šlápli na kachličku s překvapením. Zmoženi dnem jsme seděli na těch mokrých kamenných troskách Fora Romana, žrali další žemle a pili další mlíko. Podivovali jsme se nad velikostí a pompézností místa, nad historií a nad vším, žasli jsme, že právě my zažíváme bouřku na Foru a bylo nám úplně jedno, že když ten blesk po něčem sklouzne, tak z nás pravděpodobně zbude prášek. Legendární Matesova věta „ta civilizace prostě dojela na to, že neuměla dělat malý věci“ to celé krásně uzavřela a východ nás vyblil u Colossea.

Zmoženi dnem, zmáčeni deštěm, zničeni dlouhou tůrou a unaveni vším jsme sedli na metro a jeli domů na Tiburtinu. Poslední výprava toho dne se táhla do supermarketu, kde jsme si nakoupili víno a spoustu lahůdek. Od pršuta, přes mozzarellky, nějaké ty těstoviny a pesto (jak jinak)... A pak hurá domů, vystřídat se ve sprše v předem vyhádaném pořadí, uvařit véču a oddávat se společenským hrám. Kdo by řekl, že starý dobrý kontakt bude mít takový úspěch?! S větším množstvím vypitého vína to byla čím dál větší sranda a Ivo, který měl zjevně velký problém s pravidly, tomu dodával ten správný drajf. (Jeho legendární strakapoud a vexta se prostě zapíšou do našich pamětí navždy.) A pak samozřejmě Matesova hláška „je to na str a je to vrchol egoismu“. Jediný, kdo se chytil, byl Ivo. A správná odpověď? Stružinský. Kluci vyhráli další písmenko! V podroušeném stavu, ačkoli bylo teprve kolem desáté večer (party hard!) jsme začali hrát osobnosti. Z Martinovy Šípkové Růžensky jsme udělali děvku, Matesův Medvídek Pú seděl k jeho zoufalému pohledu jak prdel na hrnec a Ivoš s Rumburakem na čele a brýlema na nose vypadal jako nějaký podivný roztěkaný pan učitel z první republiky. Kl bez šance tápala nad postavou, kterou by mohla být, o to horší to bylo, když Ivo řekl, že ji má jako fakt opravdu rád. To jednoho vyděsí a rozhodně ho nenapadne, že by mohl být Žvejkal. Helena Vondráčková na Angiině čele byla odhalena v momentě, kdy zaznělo slovo zombie a když se Frů dozvěděla, že je krásný chlap, všechny ho milujeme, ale už je mrtvý, i Casanova byl rozpoznán. Nutno podotknout, že s mým trojjediným bezpohlavním vševědoucím a Angie osobně zbožňovaným stvořitelem to bylo trochu těžší... Prostě rodinná pohodička, no ne?

A pro ilustraci přikládám pár fotek od Martina:

Elita na sv. Petru 

 Ona zmíněná svačina pod kancléřovými okny

DUHA 

 "Mates, máš bojový úkol, zabav Martina, my mu jdeme koupit zmrzlinu k svátku!"

Celebritky na jedné hromádce